O dušičce

     Byla jednou jedna dušička, která se právě dozvěděla úžasnou novinu. Půjde na Zem. Konečně bude moci opět sebe sama prožívat. Nemohla se dočkat, byla nadšená a netrpělivá. Věděla, co ji čeká, vždyť už to několikrát prožila. Sešla se spousta duší, aby jí popřály radostný a naplněný život v lehkosti i s vědomím, kdo opravdu je. A tu se dušička zarazila. Teprve teď si uvědomila, že tam na Zemi projde závojem zapomnění a v tu chvíli pocítila lehkou úzkost. Svěřila se se svými obavami ostatním. "Co když zase zapomenu?" Ostatní duše ji ujišťovaly, že nikdy na nic nebude sama, že bude mít stále okolo sebe bytosti, které ji budou provázet. Možná tím, že se blížil čas zrození, dušička začala mít větší a větší strach. Pak ji napadlo, že kdyby náhodou zapomněla, mohly by se domluvit na nějakém znamení, které by ji opět rozzářilo a ona se mohla rozpomenout, kým skutečně je. Ostatním to přišlo jako výborný nápad, který určitě také využijí. A tak nastala ta dlouho očekávaná chvíle zrození... Najednou se dušička necítila tak lehká, silná a všemocná.

     Ubíhal čas a stalo se to, co se stává všem dušičkám. I tato duše upadla do zapomnění. Uvěřila tomu, kdo jí co řekl. Uvěřila tomu, že je pro ni bezpečné řídit se tím, co jí ostatní říkají, že pro ni je či není dobré. Dělají to přeci z lásky k ní, dělají to proto, že jsou starší a rozumnější a ona tak malá a nezkušená. Život plynul a dušička byla v človíčku, který zapomněl, že nějakou duši má. Někdy pociťoval, že uvnitř něho něco je, ale jeho mysl převzala otěže a vždy to človíčkovi všechno pěkně a barvitě vysvětlila.

     A tak se z človíčka stal velký člověk, který si našel ženu, zplodil potomky a každý den odešel do práce, z které se vracel čím dál později. Na rodinu mu čas skoro nezbýval a čas pro sebe? To by mysl vůbec nepřipustila, je třeba přeci dělat něco užitečného. A tak každé ráno odevzdával svůj život, svou vůli a svou svobodu společnosti. Až jednou...na Zemi nastal chaos. Spousta lidí si začala více uvědomovat, že takhle dál žít nechtějí, že pro toto sem na Zem nepřišli. Že chtějí žít, radovat se a prožívat každou chvilku se svými blízkými. Chtějí si samy volit, co budou ten den dělat, kdy budou vstávat, s kým se chtějí setkávat. Začali si uvědomovat, že je na nich, pro co se rozhodnou. I náš člověk v sobě pociťoval něco jinak. Něco jemu vzdáleného a přeci tak blízce známého, slovy se ten pocit nedá popsat. Jenže mysl si vždy nějakou tu pěknou obavu vymyslela a člověk si řekl, že asi už ze všeho ztrácí rozum. Jak trefné. Se slovy, ať už se vrátí všechno do starých kolejí, svůj vnitřní hovor ukončil.

     Občas se jeho vnitřní prostor ohlásil a člověk se čím dál častěji přistihl, že jen tak zírá do neznáma. Při jedné takové chvilce zaslechl zpovzdálí, že by se nemělo zpívat. Dokonce, že by se zpěv měl úplně zakázat. Zpozorněl a upřímně se rozesmál. "Copak to jde?" uvědomil si náš člověk. ,,Copak nám někdo může zakázat něco tak přirozeného?"...Najednou mu to došlo, v tu chvíli se ozvala dušička. "Vždyť to je ono, to je to znamení, které mě má probudit" dušička si začala opakovat dlouho zapomenutá slova, " Až bude nejhůř, přijde něco, co bude tak absurdní a nepřirozené, že se rozpomeneš." A člověk si začal hlasitě zpívat, tančit a z plných plic se smál a věděl, že je o něj postaráno. Vzpomněl si, kdo skutečně je, a když si vzpomněl on, vzpomenou si i ostatní, vždyť přeci i ostatní dušičky chtěly toto znamení využít. Ten den se to stalo, vše splynulo v jedno a člověk byl plný ve své síle. Náš člověk už nepotřeboval, aby mu někdo radil a říkal, co pro něj je dobré. On sám to věděl...

     Procházel se přírodou s vděčností svého uvědomění a života samotného. Potkával mnoho lidí, kteří skrze své oči hovořili, že i oni vědí. Jaký naplňující pocit protekl naším člověkem, jako kdyby se rozsvítila jiskra světla, která vůbec zhasnuta nebyla a zářila víc a víc. To světlo se rozlévalo do daleka, splynulo s ostatními. Všechno to tvořilo jedno velké zářivé světlo plné síly, moudrosti a lásky. "To je to, pro co jsem na Zem přišel žít, prožít své světlo v lidském těle" pomyslel si člověk.

Kateřina Stejskalová

inspirováno příběhem Malá duše a Slunce (Neal Donald Walsch)